Kam zmizeli nerdi za pultem?

... aneb proč už nakupování (často) není terapie 

Pokud jste hráli jedničku nebo dvojku Kingdom Come: Deliverance (nebo jakoukoliv jinou slušnou středověkou hru), určitě jste si toho všimli. Na náměstích to vře. Kupci se překřikují, vymýšlejí nové fráze a snaží se vám svůj tovar prodat s takovým zápalem, jako by na tom závisel jejich život.

Nevím jak vy, ale mně přesně tenhle zápal v dnešních obchodech a ateliérech zatraceně chybí.

A ne, nemluvím teď o tom otravném extrému z egyptských pláží, kde na vás ze všech stran řve: "Coco Loco! Coconut!" nebo "Coca-Cola, Pepsi-Cola, Fanta, Sprite... everything is alright!" Mluvím o skutečném, poctivém zájmu o to, co vlastně prodávám.

Chci utratit prachy, tak se se mnou bavte

Jak asi víte, do umění a výbavy dokážu zahučet. A s tím je spojená i moje úchylka na nakupování uměleckých potřeb. Mám rád ten small talk u pultu. Chci se doptávat. Chci řešit, který štětec má lepší vlas, který pigment je stálejší, proč je papír Arches absolutní jednička a v čem konkrétně můj oblíbený Moleskine strčí obyčejný Leuchtturm1917 hravě do kapsy.

Ale realita? Často narazím na absolutní zeď nezájmu. Odpovědi typu: "Nevím, jsem tu první den," nebo "Je to asi stejný, mrkněte se na net," mě dokážou spolehlivě vytočit.

Když jdu do obchodu, jdu tam utratit peníze, které jsem tvrdě vyměnil za svůj čas. Jdu si udělat radost, odměnit se. Ta interakce a popovídání si o kvalitním zboží je pro mě zkrátka forma terapie. Neřeším hádky u pokladny, že tyhle jogurty byly v letáku o desetikorunu levnější a já mám přece svá práva. Řeším ten zážitek z nákupu. A když narazím na prodavače, který svému řemeslu fakt rozumí, pěl bych na něj ódy a vracel se tam denně.

Poslední čestná věc, kterou děláme

Při tomhle přemýšlení mi v hlavě rezonuje jedna pasáž z knihy You od Caroline Kepnes. Jasně, hlavní hrdina Joe je solidní psychopat, ale v tomhle měl naprostou pravdu:

"Už není kde kupovat filmy ani hudbu, takže lidem zůstaly jenom knížky. Videopůjčovny neexistují a s nima zmizeli i nerdi, kteří v nich dělali a uměli citovat Tarantina a nesnášeli lidi, co si přišli pro nějaký film s Meg Ryanovou. Tahleta situace, ta interakce mezi kupujícím a prodavačem, je jako obousměrný provoz. Kdybyste ve všech městech zavedla jednosměrky, tak se doprava zhroutí."

Obchod s cédéčky nebo DVD býval velký ekvalizér. Nerdi za pultem v něm měli obrovskou moc. Jak se píše dál v knize:

"Jde o to, že když něco kupujeme, je to snad jedna z posledních čestných věcí, které ještě děláme. Ten chlap sem nepřišel pro Dana Browna ani pro Salingera. On se sem vlastně přišel vyzpovídat."

Přesně tak. A když jdu pro nový liner nebo skicák, nejdu si jen pro kus spotřební hmoty. Jdu si pro ten pocit. Jdu se tam "vyzpovídat" ze svých uměleckých potřeb člověku, který mi rozumí. Nekupuju si totiž jen nějaký nástroj. Kupuju si materiál, ze kterého s největší pravděpodobností vznikne něco, co půjde dál k lidem. Ať už to bude malba, kresba, grafika nebo socha, bude to věc, na kterou se druzí budou dívat. Budou si u ní představovat vlastní příběhy, hledat v ní vzpomínky, nebo u ní prostě jenom na chvíli vypnou a zarelaxují. Tenhle tvořivý řetězec zkrátka začíná už tam, přímo u toho pultu. A srdcařů, kteří to chápou, je za ním dneska sakra málo. 

A co vy? Máte s tím podobnou zkušenost? Ptáte se prodavačů, nebo rovnou mlčky berete věci z regálu? Vybíráte pečlivě, do čeho investujete? Dejte mi vědět na můj Instagram.